Seděli jsme v šatně koncertního sálu, jemná tvář s výraznou rtěnkou, očními stíny a bledým make-upem se mezi surově chladné stěny omšelého zákulisí vůbec nehodila. Křehká, zranitelná figura androgynního zpěváka britské skupiny PLACEBO jménem BRIAN MOLKO (33) se svými jasně formulovanými názory na mužské ženství, transvestitismus a bisexualitu vůbec do světa šovinisticky perverzního rock’n’rollu nehodí. Je na něj příliš chytrý a citlivý; rozuměli jsme si. Vlastně to nebyl typický rozhovor, spíše výměna zkušeností dvou stejně postižených, příjemné povídání o všem kromě hudby.

Spousta chlapů žije dodnes v zajetí stupidních názorů, že není mužem muž, který není macho, nemá plnou hubu řečí o kundách, jenž se nekasá svým násilím na ženách. Vidím to naprosto jinak. Podle mého není mužem muž, co nespal s klukem, ještě z pozice ženy nevyzkoušel jakopartnera muže, dosud v sobě neobjevil svou femininní stránku osobnosti. Oproti tomu musím v kapelovém autobuse během všech našich turné naslouchat všemu tomu šovinistickému primitivismu. Jsem obklopen samými muži, z kapely i technického štábu, což jsou obzvláštní idioti - rasističtí a homofobní surovci. Upřímně řečeno, nejradši bych hrál v dívčí kapele! Mluvili bychom o mnohem zajímavějších věcech, navíc bychom si mohli vyměňovat tipy na make-upy.
Musím přiznat, že mně trvalo dost dlouho, než jsem v sobě objevil svou ženskou stránku osobnosti, kterou lze asi opravdu otevřít jedině homosexuálním stykem. Kdy jste ho vy zažil poprvé?

Poměrně brzy, někdy v patnácti šestnácti letech. Můj první sex byl s holkou, mně bylo čtrnáct, jí šestnáct; pro oba z nás to bylo poprvé. Bylo to fantastické, ale něco tomu chybělo. Tak jsem zkusil sex s klukem. Chtěl jsem vědět, kde leží hranice mých předsudků. Byla to velice zajímavá zkušenost, kterou teď předávám dalším - zapomeňte na všeobecně vžitá pravidla, jak má vypadat a chovat se muž, a zkuste se dotknout své femininní stránky vlastní osobnosti!
Náš přístup k něžnému pohlaví o nás podle jednoho psychologa prozradí už plakáty našich hrdinů, jež si v dětství a pubertě lepíme na zeď. Mick Jagger, David Bowie a Salvador Dalí jsou údajně jasné symptomy latentní homosexuality.Kdo zdobil váš dětský pokoj?

Nikdy to nebyli žádní muži, fotbalisti a podobní primitivové měli do mého pokoje vstup přísně zakázaný. Už v pubertě jsem mnohem víc obdivoval ženy, etapu obelhávání sebe samého vlastní mužností jsem přeskočil. Takže nejdřív jsem měl na stěně Priscillu Presleyovou ze seriálu Dallas - překrásnou ženu. Pak jsem byl blázen do Kim Dealové ze skupiny Pixies, byl jsem úplně vyřízený z její divokosti - byla to dívka, ale mnohem divočejší než všichni kluci, co jsem znal. Jinak jsem byl jako teenager beznadějně zamilován do Davida Bowieho, až obsedantně jsem poslouchal jeho desky Ziggy Stardust a Hunky Dory. O mnoho let později jsme se setkali a já věděl, že jsem konečně narazil na člověka, který zná odpovědi na spoustu mých otázek z doby mého dospívání. Řekl jsem, mu že jsem kvůli němu začal hrát na saxofon, ale myslím, že správně pochopil, žejsem tím chtěl říct, že jsem se kvůli němu začal malovat a převlékat do dámských šatů. Takže se teď bojím potkat Eltona Johna - začal jsem se totiž učit na klavír, protože si tajně myslím, že chci být Elton John. Kdybych si dnes lepil na zeď nějaké plakáty, viseli by vedle sebe Kate Mossová a Richey z Manic Street Preachers. Oba na mě mají stejný sexuální vliv, oba mě strašně vzrušují. Miluji holky, jež vypadají jako kluci, a kluky, kteří vypadají jako holky!

Po rozchodu s jednou přítelkyní. Věnovala mi na rozloučenou zlatou rybičku. Měl jsem ji v malém akváriu, neměnil jsem jí vodu a jenom sledoval, jak pomalu umírá. Symbolizovala umírání mého mužského ega v mé osobnosti.

Určitě jako Betty Boopová, kterou jsem vždycky šíleně zbožňoval. Panebože, je tak fantastická! A taky bych možná chtěl vypadat jako Uma Thurmanová, jež je tak úžasně elegantní, má naprosto dokonalou figuru! A tak na den bych se rád ocitl v kůži Anne Widdecombeové, to by mohlo být dost zajímavé.

Betty Boopová je dobře nakreslená, rozhodně lepší než Líza Simpsonová a Lara Croft. Mně se vždycky dost líbila Keira Knightleyová, Kate Mossová a samozřejmě opravdová dáma Marlene Dietrichová.To byla replika jejich šatů, co jste měl před časem v pořadu Top Of The Pops na sobě? Mimochodem, tehdy jsem byl přesvědčen, že to nebyla jen image pečlivě vybraná před kamery, spíš bych hádal, že takhle chodíte i v soukromí ...
To nebyla replika, to byl originál! Vydražil jsem ty šaty za nemalé peníze v jedné aukci, ale musel jsem je mít! Ale jinak máte pravdu - osoba Briana Molka, kterou vidíte na pódiu, je v podstatě tatáž osoba jako mimo pódium. Na scéně se chovám skoro stejně jako v běžném životě, jen jsem snad trochu barevnější, extrovertnější a více vzrušující. Ale nemám žádnou masku, kterou bych si před vstupem na jeviště nasazoval. Do dámských šatů se převlékám před koncertem stejně jako v soukromí. Dnes už to dělám méně než v minulosti, což je dáno tím, že jsem mnohem víc porozuměl androgynitě. To nemá nic společného s transvestitismem, androgynita je způsob myšlení, vnímání sebe samého, prezentace vlastní osoby na veřejnosti. Mimochodem, mám takový pocit, že když jsem omezil nošení dámských šatů na veřejnosti, mnoha redaktorkám módních časopisů se citelně ulevilo, protože jsem se v minulosti dopustil snad všech myslitelných zločinů proti módním trendům. Ale co se dá dělat? Člověk žije a učí se!

Říká se, že hrátky s dámskými šaty si řada chlapců odzkouší již v dětském věku, na sklony k transvestitismu ukazuje až období puberty, což však z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že nemusí být podmínkou. Kdy vy jste si prvně začal zkoušet dámské šaty?
Nejspíš budu učebnicový příklad, protože já se začal do dámských šatů převlékat už někdy v pubertě. Nejdřív to byla jen hra a nenaplněné fantazie frustrovaného panice, jenž touží po nedosažitelném sexu, a tak se obléká do dámských šatů, aby umocnil představu, že je se ženou. Legrační bylo, že mě takhle jednou přistihla matka. Hrozně jsem se pochopitelně styděl, ale ona vůbec nic nepochopila. Když jsem později začal studovat herectví, několikrát mi řekla: „Vždycky jsem věděla, že budeš hercem, vždyť už jako malý ses rád oblékal do dámských šatů.“
Řekl bych, že jedním z důvodů, proč se my muži převlékáme za ženy, je pocit, že jsme tak silnější, než bychom dokázali být v mužské kůži ...
Samozřejmě, přesně takhle to taky cítím! Vždycky jsem nejvíc inklinoval k transvestitismu v okamžiku, kdy mě opustila přítelkyně - byl jsem ponížený, uražený, sebevědomí rozdrcené dámským podpatkem na prach, ale moc dobře jsem věděl, že v ženských šatech bych se nikdy takhle nepokořil. Teď mě napadá, že je velice zajímavé, že nikdy nechceme vypadat jako naše přítelkyně. I když si od nich občas tajně půjčujeme jejich oblečení a zkoušíme, jak by nám to slušelo jako ženám. Ve skutečnosti věříme, že bychom byli hezčími dívkami než naše přítelkyně.Pak je ovšem otázkou, proč s nimi vlastně jsme.

Třeba proto, že si myslíme, že jsme ve skutečnosti hezčí než ony, takže na ně nemusíme žárlit ...
Já byl skoro vždycky hezčí než moje přítelkyně, a to jsem obyčejně chodil s modelkami. Nechci se chlubit, tak to prostě bylo. Několikrát se mi totiž stalo, že jsem někde byl s některou ze svých dívek a najednou se objevil nějaký kluk, mou přítelkyni minul jak prázdnou skleničku na večírku, zamířil ke mně a oslovil mě stylem, jakým se balí holky. Tvrdil mi, že mě viděl na pódiu, že jsem opravdu strašně roztomilý a že by mě chtěl pozvat na drink. Teprve když jsem se k němu otočil tváří, tak si uvědomil, že jsem kluk, a šíleně se vyděsil. To absolutně nechápu! Jak je možné, že jsem mu v jednu chvíli připadal velice atraktivní, abych se vzápětí stal nepřijatelným sexuálním objektem? Když mě někdo přitahuje, pak přece neřeším pohlaví! Podle mého jde jen o otázku upřímnosti k sobě samému, o překonání pochybných tabu. Dělal se mnou kdysi pro jakýsi školní fanzin rozhovor jeden kluk, celou dobu mě náruživě hltal očima a nakonec se nechal slyšet: „Kdybys byl holka, tak tě na místě ošukám!“ Byl to velice spontánní projev, na který jsem reagoval slovy: „Pravda je taková, že mě chceš ošukat, i když jsem kluk, jen se bojíš idiotských společenských konvencí.“ Chvíli o tom přemýšlel a pak jsme šli ke mně domů; v posteli byl výborný! Překonal vnitřní tabu a našel sám sebe. Já mu v tom jen nepatrně pomohl. V tom spočívá má úloha -nutím lidi zamyslet se nad sebou, klást si otázky ohledně své skutečné osobnosti. Sexualita přece není černobílá. Neplatí, že když jsem kluk, tak spím s holkami, když jsem holka, spím jen s kluky.

Řekl bych, že právě v posteli člověk nejrychleji pozná velkou část osobnosti toho druhého - jestli je otevřený, nebo konzervativní, hravý, kreativní, chytrý a aktivní, nebo hloupý, líný a odevzdaný.
Taky věřím, že sexuální chování je jednoznačně předobrazem celého mimoerotického partnerského vztahu. I v posteli je potřeba prokázat určitou chytrost, sex přece není jen mechanická věc. Jen se obávám, že v tomhle ohledu se jako větší pitomci projevují opět hlavně muži. Jen si vezměte, kolik z nás mužů touží sledovat milování dvou dívek, někteří z nás k tomu přemlouvají své partnerky, ale jak vyděšeně se dokážeme zatvářit, když po nás chce dívka totéž a projeví přání vidět nás v posteli s jiným klukem!

Jaké jsou vaše nejdivočejší sexuální fantazie?
Panebože! Těch mám víc, než vy máte času do konce života. Ale řeknu vám aspoň jednu - představuji si opravdu divoké sexuální orgie, prostě šílený, ničím neohraničený skupinový sex, kde každý šuká s každým! Kluci s holkami, kluci s klukama, holky s holkami! Úžasná představa! Zkusil jsem toho v sexu hodně, ale nic takového jsem zatím nezažil.

Problém sexuálních fantazií je v jejich nenaplnitelnosti. Taky jsem si při čtení Příběhu O a Julietty představoval, jak to musí být vzrušující zážitek, ale realita byla posléze velmi vzdálena fantaziím ...
Samozřejmě, podobné sexuální fantazie je nejlepší si ponechat v hlavě, realita se jim nikdy nemůže přiblížit. Mně je jasné, že kdybych se stal účastníkem masových sexuálních orgií, výsledek bude velmi vzdálen mým představám. Proto si o tom raději nechám jen zdát. Ostatně sex ve dvou taky není vždycky úplně nezajímavý. I když nejsem žádný Casanova, měl jsem rozhodně víc než deset partnerů a partnerek, ale určitě méně než pět set, tak jsem si taky leccos užil.
Fungují vaše make-upy přitažlivě spíš na kluky, nebo na dívky?
Kluky víc vzrušují, holky mi zas víc rozumějí. Proto se taky maluji, ze stejného důvodu jako ženy - namalovaný vypadám mnohem přitažlivěji.

Potkal jsem nedávno jednu naši fanynku, jež měla na zádech vytetovanou mou tvář! Bylo to dost děsivé!

Make-upy, převlékání do dámských šatů, provokování neskrývanou bisexualitou, to všechno je výtečná image.To byl důvod, proč jste se rozhodl založit rockovou kapelu?
Být v rockové kapele člověku dává obrovské množství svobody ke zkoumání vlastní osobnosti, kterou rozhodně nelze propátrat tak důkladně, pokud pracujete třeba coby bankovní úředník. To mi bylo jasné vždycky, proto jsem odmalička inklinoval k umění, i když původně jsem chtěl být raději hercem než muzikantem. Na druhou stranu, i když je naše image velmi silná, rozhodující zůstává hudba. Kdyby nebyla stejně silná, či spíše ještě silnější než naše image, skončili bychom jako Milli Vanilli a těžko bychom natočili naše druhé album, tím méně třetí, čtvrté a páté. Jsme v první řadě muzikanti, kteří ovšem věří v show-business. To znamená, že si velice dobře uvědomujeme, že když se jdou lidé podívat na koncert, očekávají, že se jim dostane něčeho většího, než je obyčejný všední život, že budou přeneseni do jiné reality. O tom je rock’n’roll už od dob Davida Bowieho, Iggyho Popa a Lou Reeda. A platí to dodnes. Proto my nabízíme divákům spíše performanci než klasický koncert, nikdy bychom nesnesli vystupovat na jevišti v hadrech, které vypadají, jako bychom právě přišli z ulice.
Proč, když už máte tak výtečnou vizuální image, se nikdy vaše tvář neobjevuje na obalech desek skupiny Placebo?
Tváře na obalu desky mi až příliš připomínají image nudných chlapeckých skupin. Považuji to za starý a vyčpělý marketingový tah. Dát na obal naše tváře bych považoval za projev tvůrčí lenosti. Obal desky by podle mého měl reprezentovat filozofii kapely, odrážet její hudbu, nikoliv být jen masturbačním portrétem. Proto my si vybíráme takové umělce, jako je třeba John Baptiste Mondino, který spolupracoval s Madonnou, Princem nebo Björk. Nabídneme jim tvůrčí svobodu a oni nám své zajímavé výtvarné vize. Tak to má být.
Tak si říkám, že jsme se vůbec nedostali k hudbě ...
A k čemu by to bylo? Koho ještě dneska zajímá hudba?