Jestliže jste, jak se říká, v pohodě, vždycky pro vás desky kosmopolitních Placebo (myspace.com) budou várkou několika hitů, které je dobré znát, a spoustou nevýrazné kytarové vaty. Dalo by se říct, že Brian Molko a spol. jsou kapela ideální pro citově nalomené, zklamané a ublížené losery. Pro intelektuály, kteří si nevěří ve chvílích, kdy zjišťují, jak důležitou roli hraje v životě sexuální přitažlivost, kteří radši utíkají do vlastních, bezpečnějších, muzikou Placeba vytvořených světů. Spadnou do nich a zpátky do reality už nechtějí. To všechno, co se děje na albech britské trojky, její koncerty jen umocní a všemu dají další rozměr. A v téměř vyprodané brněnské hale Vodova probíhalo přesně to, co se v nejlepším slova smyslu předem čekalo.

Začínalo se písněmi z posledního alba "Meds" a hned s otvírací "Infra Red" začaly létat do publika vlny takové té pozitivně zkažené sexuální energie. Molko se za mikrofonem kroutil v podivných tanečních kreacích a především se představil ve skutečně excelentní hlasové formě. Ne, že by byl jeho hlas intonačně vyloženě čistý, ale zněl výtečně: byla v něm vykřičená melancholie, touha i pachuť čerstvě vypuštěného helia.Vyzařuje charisma, že ho za to klidně můžete nenávidět, a zpívá jemně, jako by vám přesně rozuměl a věděl, co v daný moment potřebujete. Výkřik fuck off přijde ve chvíli, kdy na něm visí oči celé haly ve své největší intenzitě; zkrátka ví, co dělá, a to ve všem. Když půlka arény instinktivně řve slogan "because i want you", tak v tom není patos, klišé ani laciná fráze. Jde o spontánní emoce, které musí ven.

Molko k publiku za celý devadesátiminutový koncert klidně ani jednou nepromluví, přesto je mezi ním a fanoušky komunikace tak intenzivní, jako by se během skladeb odehrávaly tiché dialogy, které slyšíte jen vy. V basketbalové hale je nacpáno kolem čtyř tisíc hlav, ale vy cítíte, že co se tam děje, je jen vaše a že vám to v ten moment nikdo nevezme. Jednou z věcí, která je na koncertech Placeba neskutečně přitažlivá, je fakt, že ačkoliv jde o intimní pocity, jdoucí "ze sebe", tak kapela živě předvádí tvrdou punkovou show plnou rozervaných zpětných vazeb. Právě při nich nejvíce rezonuje Molkova láska k Sonic Youth. "Kim Gordon je sexuální symbol," shodli jsme se s Brianem hodinu před koncertem při našem pětiminutovém rozhovoru. Celá ta přitažlivá destrukce, romantika, rozervanost a porozumění, které z Placeba naživo proudí, vycházejí z uječeného vokálu, kterému se právě Molko svým projevem blíží, nebo se o to aspoň snaží. Nebo to je úplně jinak, ale ten feeling tam čitelný rozhodně je, za to ruku do ohně. Uznání baskytaristky Sonic Youth coby sexuální ikony se rovná přiznání zásadní a naprosto klíčové inspirace. Molko už si to může dovolit.

Brněnské publikum dostalo pořádnou nálož starých i nových skladeb. Především ty letitější fungovaly jako skutečné hity (jejich obsah byl mimo jiné umocněn silnými klipovými projekcemi), které lidé pod pódiem i na tribuně propařili - "Every You Every Me", "Special K", "Bitter End". S pomalejšími kousky jako "Without You Im Nothing" nebo "Follow The Cops Back Home" ale skupina dodala výrazně silnější emoce. Nevěděli jste, jak se cítíte: jestli je vám zle a okamžitě musíte pryč, nebo naopak nechcete, aby to skončilo. Placebo za hodinu a půl nabídli spoustu snů z dospívání, strachu a těžko popsatelných pocitů. To všechno v hlasitých kytarových stěnách, decentně uječeném vokálu a citových ranách.

Ačkoliv už všichni měli v hlavách víc než dost, tak po základním setu skupina přidala další tři psycho-nářezy. Prvním byla těžce rozvazbená sonická psychotronická řežba, pak došlo na fucked up poctu Chemical Brothers "Taste In Man" a nakonec sladký film o dospívání, procházení se v dešti a vzpomínkách na to, co už bylo, ve skladbě "Twenty Years". Absolutně vzrušující zážitek. Show na devadesát minut, bordel v hlavě minimálně na týden.

Placebo, Hala Vodova, Brno, 5.6.2007