BASKYTARISTA SKUPINY PLACEBO: Jsme kapela dětí osmdesátých let

Praha, 26. 6. 2006


Je to v poslední době sympatický trend - kapela, která je v rádiích často prezentována jako uhlazený bezzubý pop, na živo překvapí strhující koncertní energií a ničím nezkrášlenou, syrově rockovou polohou. Po Red Hot Chili Peppers, kteří v půlce června hráli v pražské Sazka Areně, se to naposledy o víkendu podařilo britské kapele Placebo, která se stala největší hvězdou United Islands of Prague.
Naživo kapela překvapila především čistým masívním zvukem, který skladby z vynikající novinky Meds přetavil do mocných vírů hudební energie. Aby ne, když si rockové trio vzalo na pomoc ještě dvojici hostujících kytaristů Williama Loyda a Alexe Leeho. V jednu chvíli tak z pódia zněly hned tři kytary najednou, jejichž silné zvukové stěny záhy uvedly početné publikum do varu.
Zpěváku Brianu Molkovi tak stačilo jen kontrolovat patos a rozervanost zpěvu a vybírat z široké plejády hitů - kapela čerpala především z Meds, došlo však i na starší skladby ze Sleeping With Ghosts a Black Market Music. Rušivě nakonec působily jen výměny kytar po každé písni, což je trik k odvedení pozornosti od hudby, jaký používá například tuzemský Katapult. U Britů však přece měl posluchač pocit, že se tak děje v zájmu maximálního hudebního zážitku.
Placebu momentálně hraje vše do karet: hraje výborné koncerty, novinka Meds je katapultovala do první ligy, charismatický Brian Molko udává módní trendy v oblékání a make-upu, uznání se jim dostává i od slavných kolegů, jako jsou David Bowie či Michael Stipe z R.E.M. To vše z nich dělá největší hvězdy nastupující rockové generace. "Úspěch nás nikdy moc nezajímal, důležitější je přicházet s něčím novým," tvrdí baskytarista Placebo Stefan Olsdal.

HN: Váš zpěvák Brian Molko kdysi prohlásil, že Placebo je hudba pro outsidery a hraná outsidery. Platí to stále i vzhledem k vašemu momentálnímu úspěchu?
Prodeje desek nejsou pro nás žádný ukazatel, kterým bychom se řídili. Zajímají nás především emoce a jejich ovlivňování. Když si zajdeš na koncert Placebo, uvidíš širokou škálu lidí, kteří jsou velmi přátelští a snaží se navzájem si pomáhat. Možná v porovnání s ostatními jsou otevřenější a více se navzájem respektují.
HN: V porovnání s předchozím albem Sleeping With Ghost jsou Meds razantním krokem zpět ke klasickému kytarovému zvuku, zpátky k původním kořenům kapely. Co bylo příčinou této změny?
Prostě se to stalo, nešli jsme do studia s nějakým konkrétním záměrem. Náš producent nám poradil: přestaňte se spoléhat na počítače, staňte se znovu rockovou kapelou. To nám vyhovovalo, protože jsme elektronikou byli trochu znuděni. Je pozitivní, když producent přinese nový pohled na věc.
HN: Změnili jste se za tu doby nějak jako osobnosti, ovlivnil vás nějak úspěch?
Pořád se měníme. Není to nějaké vědomé rozhodnutí, každá píseň tě nějak změní, je to organický proces. Vůbec na úspěch nemyslíme. Při nahrávání se uzavíráme před vnějším světem. Studio je jako laboratoř, kde se snažíme najít nové formule, vytvořit něco nového.
HN: Na Meds je slyšet dotek starších kapel jako My Bloody Valentine, At The Drive-In nebo Sonic Youth. Byl to vědomý proces, nebo to vzniklo náhodou?
Myslím, že každá z těchto kapel nás nějakým způsobem ovlivnila. Vždy jsme se ale snažili přijít s vlastní originální hudbou.
HN: V minulosti jste udělali mnoho zajímavých předělávek skladeb od Depeche Mode, Pixies nebo Davida Bowieho. Nejvíce ale překvapil cover Boney M, jak jste se k nim dostali?
Je to logické. Musíš si uvědomit, že jsme děti 80. let, takže jsme na podobné hudbě vyrůstali.