Nancy Boy -
Pro Briana Molka z Placeba je glam-rockový nový den.
„Myslím, že jsem ve srovnání s ostatními lidmi jsem přehnaně
květnatý,“ vysvětluje Brian Molko jak pozitivní, tak negativní výsledky
průzkumu anglického tisku. Jako dítě z plakátů, dnešní Bowie s dobrým
vkusem, čelí Molko pozornosti a hraje svou předurčenou roli jak nejlépe to jde.
Šaškárny
kytaristy a zpěváka na i za pódiem se dostaly na
mnohé stránky bulvárních plátků a
zajistily mu pevné místo v nestálém
světle populární hudby, i když se za poslední dva
roky přece jen trochu
zklidnil. („Před rokem jsem byl daleko více v centru
dění. Všude jsem
chodil, tak jak Jarvis /Cocker/,“ chlubí se
s roztomilou ostýchavostí.)
Molko a jeho kamarádi ze skupiny Stefan Olsdal (baskytara) a
Steve Hewitt
(bicí) nejsou žádnými nováčky ve světě
třpytivého a jasného glam-rocku a
z něj plynoucího životního stylu.
Mimo
jiskrného hraní v klubech našlapaných
Molkovými
dvojníky zahrálo Placebo své vlastní
rockové hrdiny i na stříbrném plátně.
Třpytivým sedmdesátým létům vzdal hold
dekadence a romantiky režisér Todd
Hayness ve filmu Sametová Extáze. Ve filmu se skupina
objevila v roli,
zdánlivě psané jí na tělo: oblečeni
v leopardím a v kůži, s boa
a vysokými klobouky, skupina hraje ‚20th Century
Boy‘ od T-Rex. Je to kompletní
dovršení skladby Without You I’m Nothing
z jejich druhého alba. Společně
s temnými texty odsuzujícími sama sebe a
se hřmícími kytarami,
znázorňuje album i film trojrozměrný obraz skupiny na
svém vrcholu. Jsou
připraveni obejmout svět, nebo mu plivnout do tváře.
„Myslím, že je to romantické album,“ tvrdí Molko, „ale
zároveň vyzařuje beznaděj. Vlastně jsem to já a trestám tam sám sebe, své
nitro. Je tam hodně zloby a zášti, a lidé si domyslí, že je mířená na ně; ale
ve skutečnosti tím mířím na sebe.“
Hodně z všudypřítomného jasu a sebetýrání ve skladbě
Without You I’m Nothing pochází z Molkova období deprese a následného
návratu k realitě. „Pamatuju si, že jsem jednou na turné opravdu ztratil
nervy. Skupina se mezi sebou hádala a nemluvili jsme spolu,“ říká Molko.
„Rozhodl jsem se, že se na chvíli dám na antidepresíva; měli jsme spoustu práce
a byli jsme zrovna na turné. Trochu mě ustálily, ale po kytaře jsem se nesápal.
Neměl jsem žádnou motivaci. Okradlo mě to o mou osobnost. Přestal jsem je brát
a za dva týdny na mě ta hnusná nálada dosedla úplně. Bylo to jako ‚Hej, jsem
zpátky.‘ Ten den jsem napsal ‚You Don’t Care About Us‘.“
Jsou to tyhle temnější chvíle, které jsou pro Molka
nesmazatelné. Zásobují ho surovým materiálem, který Molko zpracovává do
melancholických písní o pocitech vzteku, samoty a ztrát lidského nitra.
Účelem
Placeba je použít depresi, využít její energie a
udeřit zpět. Ačkoliv zde (v USA) vyšel jimi pojmenovaný
debut bez povšimnutí,
/ve Velké Británii dosáhl zlaté
příčky/, film a nepopiratelná lákadla klipu
‚Pure Morning‘ udělaly z elfího,
třpytícího se Molka zástupce
odmítnutých.
Dnes se samozřejmě kvůli mezinárodní známosti a
přízni tisku cítí pohodlně ve
své vlastní kůži.
Jakožto nejvíce sexy muž roku za
poslední rok magazínu New Musical Express (aspoň to tvrdí), Molko ví, že
celý tenhle mediální kolotoč a označení za boha glam-rocku je jen jeden velký
vtip.
„Je to poněkud abstraktní,“ domnívá se Molko. „Je to tak
trochu důvod, proč tu vlastně jsi. Jsi tu, aby si z tebe utahovali. Ale
musíš na to mít hroší kůži a dobrý smysl pro humor.“
A co se Molka týče, jeho hroší kůže bývává nastříkaná
oslnivým, třpytivým sprejem.
/Rolling Stone – Heidi Sherman – listopad 1998/
Překlad: Silverin zdroj : www.placebo.greensite.sk