V pražské hale Brumlovka střídají sportovní události - jako
třeba zápasy v kickboxu - zajímavé koncerty. Jedním z posledních byl
dvojkoncert kapel Sneaker Pimps a Placebo.
Zatímco hlavní hvězdy večera - Placebo s internacionálním obsazením přijeli do
naší republiky poprvé, britské Sneaker Pimps už známe díky jejich koncertu v
pražské Akropoli v roce 1997.
Tehdy byli Sneaker Pimps kapelou hrající v populárním rytmu trip hopu, která
svým albem Becoming X válcovala Evropu a především po nových trendech
hladovějící Ameriku. Středobodem skupiny se před čtyřmi lety zdála být
drobounká Kelli - osobitá zpěvačka s punkovou minulostí, která byla ovšem před
časem nucena ze skupiny za ne zcela idylických okolností odejít…
Sneaker Pimps tedy pozměnili svou sestavu: přibylo několik muzikantů,
kteří se
zapojili do nahrávání a částečně i
skládání nového repertoáru, a za
mikrofon se
vrátil Chris Corner, jež býval zpěvákem v
úplných počátcích.
A nutno dodat, že se svého nelehkého úkolu zhostil více než se ctí. Všechny
vokální party navíc uzpíval překvapivě daleko lépe, než před čtyřmi lety jeho
sladká předchůdkyně. Výsledný dojem ještě umocnila skutečnost, že Kelli tehdy
neměla v zádech ještě zdaleka tak sehranou partu muzikantů.
Sneaker Pimps se od své první návštěvy
Prahy dost změnili, tatam je jejich (v
mezích únosnosti) povrchní muzika, kterou si pro
snímek Svatý dokonce vybrali i
filmaři z Hollywoodu. Starší hity v nových
verzích i skladby z posledního alba
Splinter mají větší hloubku a daleko
nenápadnější, zato rafinovanější
půvab.
ROZHOVOR - sneaker pimps
joe wilson
chris corner
KK: V Praze jste byli poprvé v době, kdy jste zažívali úspěch se svým debutem
Becoming X. Vydání druhé desky Splinter ale provázely komplikace, co se vlastně
tehdy stalo?
ChC: Splinter vlastně představuje odpověď určenou našemu okolí, které po nás
chtělo jen zopakovat, co jsme už měli za sebou. Lidi nás nutili do něčeho, co
jsme nechtěli. Nahrávací společnost po nás chtěla něco jako 6 Underground nebo
Spin Spin Sugar, abychom jen zopakoval komerční úspěch těch hitů. A tohle jsme
dělat nechtěli, měli jsme už nějaké demosnímky k desce Splinter, na kterých já
zpívám. Cítili jsme, že znějí uvolněně a přirozeně a chtěli jsme na tom
pracovat. Stala se s námi velká změna a tím jsme, myslím, dost zmátli naši
nahrávací společnost. Co se týká propagace desky, nezvolila správnou cestu a
všechno se to nějak pokazilo. Pak někde nastal zlom a vzájemná komunikace
přestala fungovat.
KK: To byla chvíle, kdy jste si řekli: ne, my to chceme udělat po svém a basta.
Nevěděla jsem, že se něco takového může stát i v případě labelu One Little
Indian. Považovala jsem je za ty, co respektují tvůrčí svobodu…
ChC: Ne, vůbec ne! Oni sice jsou nezávislí, ale do všeho chtějí mluvit. My už
to teď můžeme klidně říct naplno, protože smlouva je rozvázána, což nebylo
snadné a trvalo to dost dlouho.
KK: A co váš vlastní label jménem Splinter? Podle u nás dostupných informací,
se zdá, že vás zajímají docela obskurní kapely hrající retro 80. let.
JW: Potkali jsme v Londýně spoustu talentovaných
lidí, kteří nemají šanci
uzavřít nahrávací smlouvu, protože hudební
branže u nás je svinstvo. Poznali
jsem skvělé kapely, kterým nikdo není ochoten
pomoci a to je přesně pro nás.
Získali jsem tak třeba kapelu Robots In The Skies, to je asi ta,
o které jsi se
něco dočetla. Splinter byl vlastně přirozeným
pokračováním toho, o co se
pokoušíme. Většina kapel jezdí na
turné a pak něco natočí, ale to se nám zdá
nudné. Tak produkujeme hudbu pro ostatní, děláme
remixy a tak různě. Taky máme vlastní
klubovou noc.
KK: Ty tedy na druhé desce zpíváš, ale byl jsi taky vlastně úplně původním
zpěvákem v kapele, žejo?
ChC: První demosnímky k Becoming X jsem nazpíval
já, ale k muzice, kterou jsme
tehdy hráli, se to nějak nehodilo. Chtělo to ženský
vokál, a tak jsme našli
Kelli. Pro tu desku to bylo ideální, ale album Splinter
mělo znít jinak, chtěli
jsme, aby z něj byly emoce cítit daleko výrazněji. A
pokud se osoba, která
zpívá, zároveň podílí na
skládání, je schopna to lépe prožít,
vyjádřit. A Kelli
nikdy nic nenapsala, takže to nebylo opravdové.
KK: A jak se teď jako zpěvák cítíš?
ChC: Jo, je to ohromný, cítím se dobře. A navíc až teď si opravdu připadáme
jako kapela, jsme daleko kompaktnější.
Druhá polovina večera patřila skupině Placebo, která patří mezi současnou
rockovou špičku a mezi jejíž fanoušky patří i řada celebrit rockového světa.
Tajemství úspěchu téhle trojice je v dokonalém spojení glamrockové dekadence a
punkové energie, které vám nedá na muziku Placebo jen tak zapomenout. Když k
tomu ještě připočtete fakt, že o medializaci kapely se stará hudebním tiskem
pomlouvaný, realitou frustrovaný a pohlavně občas těžko zařaditelný frontman
Brian Molko, vyjde vám z toho kapela, která se hned po vydání debutové desky v
roce 1996 vydala s U2 na jejich megalomanské Popmart turné a vystoupila třeba i
na oslavě 50-tých narozenin Davida Bowieho v Madison Square Garden.
Dalším zásadní bod jejich kariéry přišel v roce 1998, kdy vyšlo jejich
pravděpodobně nejlepší album Without You I´m Nothing. O rozruch se postarala i
jejich spolupráce na filmu Sametová extáze. Diskografii Placebo prozatím
uzavírá loňské album Black Market Music, kterému tak nějak chybí přesvědčivost
a upřímnost předcházejících desek.
Placebo, kteří si na Brumlovku přivezli jednoduchou scénu a parádní světla,
publikum probrali prvním hrábnutím do kytar a ač s ním Brian téměř
nekomunikoval, udržel si pozornost všech velmi dlouho. Zhruba uprostřed
vystoupení pak přišlo oživení v podobě aktuálních hitů Slave To The Wage a
Special K, které fanoušky nakoplo až do konce druhého přídavku. Tak takhle
nějak vypadá popularita.
ROZHOVOR - placebo
brian molko
KK: Co se vašich textů týká, na prvních
dvou deskách jste byli zahleděni spíš
do sebe, ale ta poslední si víc
všímá věcí kolem nás:
sociální problémy,
rasismus a nespravedlnost. Je to důsledek nějakého
vyzrání, máte méně problémů
sami se sebou a víc se rozhlížíte, co se děje
kolem?
BM: No, ono se to tak nějak pravidelně střídá. Ale pokud
jako umělec dospíváš,
mění se i věci, které tě zaměstnávají,
díváš se na svět komplexněji a
sofistikovaněji. To je stejné třeba u lidí, co
píší knihy. První romány
bývají
často autobiografické a až pozdější díla
toho vstřebají daleko víc. Všechno to,
co je na našich deskách, nás ovlivnilo
přímo i nepřímo skrze lidi, které známe.
Jsou to všechno věci blízké naším
srdcím. Prostě si jen víc všímáme
toho, co se
děje ve světě, čteme noviny, posloucháme zprávy. Svět a
nespravedlnost v něm
nás rozčiluje. Už nejsme ti samí lidé, jako když
nám bylo dvaadvacet, zůstaly v
nás možná pořád ty stejné obavy a
problémy, jen je umíme lépe zvládat.
KK: Kolem Brumlovky se teď poflakuje spousta lidí, kteří se tě snaží napodobit
a dali by nevím co, kdyby tě mohli osobně potkat. Je to zvláštní, ale svět se
dost změnil, mění se i pravidla hudebního světa, ale život rock´n´rollové
hvězdy se zdá být stejný jako před 30 lety…
BM: Nezáleží na tom, jak moc se člověk snaží dělat určité věci jinak, vždycky
to skončí stejně.
KK: No, aspoň některé věci zůstávají konstantní… Jak ses vyrovnal s rolí idola?
BM: Ani moc ne. Začalo to někdy před sedmi lety a teď mě to čím dál tím víc
znepokojuje. Ten pocit, že mě někdo zbožňuje, mě nedělá zrovna šťastným. Dřív
to bylo samozřejmě jinak, ale teď jsem už starší a dost možná i cyničtější.
KK: Kde jste přišli k tomu spojení se světem filmu? Objevili jste se ve Velvet
Goldmine a dočetla jsem se, že jste měli hráli kapelu Judas Priest v dalším
filmu.
BM: Jen se nás zeptali, zda bychom nechtěli hrát Judas Priest ve filmu s
Jennifer Aniston a Markem Wahlbergem, ale to jsme odmítli. My nejsme kapela,
kterou si mohou filmaři jen tak najmout. Odmítáme být v pozici: aha,
potřebujeme do filmu nějakou kapelu, tak zavoláme Placebo. Já jsem studoval
herectví na University Of London a rozhodně mě zajímá být před filmovou
kamerou. Velvet Goldmine byl vlastně jen příběhem o lásce, pro nás neměl nic
moc společného s glam rockem. Byl to film Todda Haynese, už na univerzitě jsem
byl jeho velkým příznivcem. Takže když přišla ta nabídka, bylo mi docela jedno,
o čem to bude, jen jsem si nechtěl nechat ujít příležitost hrát ve filmu Todda
Haynese.
KK: Kolik z toho, co ses naučil a sám v sobě objevil při studiu herectví,
vkládáš do svého účinkování v kapele?
BM: Nic. Po pravdě řečeno, my chceme s publikem komunikovat na
emocionální
úrovni, a to musí být míněno upřímně
a naplněno vášní, to nejde předstírat.
Ten, kdo chce hrát jen tak nějakou roli - kupříkladu něco
jako Ziggy Stardust -
se neubrání prázdnotě a jistému kalkulu,
což ubírá na autentičnosti a
upřímnosti. Na pódiu nás vidíš
takové, jací jsme. Jen je to lehce přehnané, aby
ten dramatický efekt stál za to, to je vše. Vždyť
tohle je showbusiness…
KK: Mluví se o tom, že se přátelíš s Davidem Bowiem nebo Michaelem Stipem.
Nezlob se, ale mě by docela zajímalo, jak takové přátelství mezi lidmi jako vy
vlastně funguje?
BM: S Michaelem nebývám tak často v kontaktu, je to člověk, kterého jen těžko
zastihneš, to samé platí u Davida. S ním jsem naposledy mluvil, když se mu
narodilo děťátko, zavolal jsem mu, abych mu poblahopřál. Mám hrozné štěstí, že
jsem potkal tak talentované lidi, protože se od nich dá hodně naučit. Když
překonáš ten prvotní šok, že ses s nimi vůbec seznámil, začne komunikace
fungovat běžným způsobem. A proto umělci většinou vyhledávají společnost jiných
umělců, protože se k sobě umějí navzájem chovat naprosto normálně.
Davida Bowieho jsme potkali vlastně díky Morrisseymu. On byl tehdy s Bowiem na
turné Outside jako předskokan. Jednou se Morrissey rozhodl, že už ho to nebaví
a odjel domů za svou matkou. Vykašlal se na svou skupinu a Bowieho nechal bez
předkapely. On tehdy slyšel naše demosnímky k první desce, a tak nás pozval,
abychom nahradili Morrisseyho na jeho vlastním Outside turné. Do té doby jsme
hráli jen v UK maximálně pro 300 lidí a najednou jsme se ocitli v halách s 8000
lidmi a David Bowie nás sledoval při zvukovce…
KK: To musí být docela divný, ne?
BM: No, musíš překonat ten prvotní šok. A tehdy asi začalo naše přátelství.
Jeli jsme s ním na turné k deskám Earthling a Outside, vystoupili jsem na
oslavě jeho padesátin a společně jsme zahráli na Brit Awards. On s námi ještě
spolupracoval na jednom našem singlu k albu Without You I´m Noting, byla to pro
nás velká čest psát hudbu a text pro takovou legendu, která navíc sama
projevila zájem něco společně natočit.
Pokud vyhledáváte koncerty, při kterých vám
zvuk kytary rozřezává ušní bubínky,
měli jste být sedmého dubna na Brumlovce, pokud jste tam
byli, tak gratulujeme…