Sedm hodin podvečer. Sluncem zalité Brno. Hala Vodova. Kupa náctiletých "emařů" před vstupem dovnitř. Dlouhá fronta. Nesnesitelné horko. Zvětralé pivo. Nevýrazní předskokani. Čekání na vystoupení britských melancholiků zkrátka probíhalo podle již několikrát zažitého vzorce. Ne už tak koncert samý. Zážitek, který ten večer Placebo servírovali čtyřem tisícovkám hlav, byl všechno jen ne všední. Sám autor reportáže je z něj ještě teď docela vyjevený. Jen těžko se pak vyrovnává s tím, že jde již o minulost, kterou zde musí hodnotit v zorném poli retrospektivy. Stop. Počkat. Kdo vlastně řekl, že musí? Drahý čtenáři, je úterý, sedm hodin podvečer. Brno. Hala Vodova...

Po krátkém zdržení s chlapci u vchodu, vstupuješ do středu nijak zvlášť potemnělého stadionu, snažíc se urvat kousek svého místa na život. Všichni jsou klidní, usměvavý, natěšení a není to kupodivu tím, že vedle tebe je cítit něčí joint. Fakt, že je tady docela dost zajímavých holek, ti zvedá náladu sám o sobě. Svou pozornost ale věnuješ pódiu, na kterém už poletují technici. Emoce v sále stoupají. Neudržíš se. Dneska do toho jdeš s nimi. Světla kolem zhasínají, ty před tebou se rozsvěcují. Poprvé si všímáš pěti velkých projekcí. Brian Molko a spol. už stojí na scéně. Fakt nevíš jestli je víc holka nebo kluk. Žádné uvítání, žádná póza, ale jen letmý pohled na tribuny. Přesně tak, jak sis to včera představoval.

Úvodní "Infra Red" tě dostává okamžitě do varu. Zpíváš a dáváš do toho všechno. Něco ti říká, že do toho musíš dát všechno. Text znáš slovo od slova zpaměti. Sám nechápeš, jak je to možný. Kapela se nezastavuje. "Meds" – tolikrát sis jí přehrával, když ti bylo blbě, nebo když si naopak chtěl, aby ti nebylo tak dobře. "And the sex and the drugs and the complications" šeptáš spolu s tím androgynem za mikorofonem a alespoň pro tu chvíli dává všechno v tvým životě smysl. Tušíš, že on to na těch prknech cítí taky tak. Začínáš mu rozumět. "Follow the Cops Back Home" a dav se nehýbá, jen pár holkám zachumlaných v náručí jejich silnějších protějšků stékají po tváři slzy. Jako kdyby ten holčičák vyzpívával všechno jejich a tvoje trápení. Už si ani nevěřil, že něco tak procítěně bolestného uslyšíš.

Všechno kolem tebe plyne soustředěně dál. Trošku se obveselíš při "Every You, Every Me". Vzpomeneš si totiž, jak spolužáci na škole kategoricky odmítali, že by tahle píseň mohla být něco jiného než jen "dobrej oplodňovák". Tady na tebe ale působí zcela dospěle. Na chvíli jdeš od všech těch patetických vzpomínek pryč a to tak, že přes stánek s občerstvením přímo na tribunu. Zjišťuješ, že zvuk je vyvážený všude stejně. Basy jsou dost nahoře, ale přesně tak to máš rád. Nic se netříští. Nástrojům i zpěvu je perfektně rozumět. Jen ta koncentrace potem nasáklého vzduchu ze spod je větší. Je ti to ale jedno a na zbytek koncertu se usazuješ přímo proti kapele.

Moc toho již odehrát nezbývá, ale odfláknout se to Molko a spol nechystají. Bicí duní, až máš pocit, že je musíš zastavit. Ještě "Special K" - vzpomínka na německou Vivu Zwei, léta páně 2000 a rock chart, ve které měla tahle pecka rekordní počet čísel jedna. Pak už večer nabírá směr s cedulkou "závěr". To už je ti úplně jedno, že se lidi pomalu hrnou ven. Ještě chvíli musíš sedět, koukat před sebe a přemýšlet o tom, cos viděl, slyšel, cítil. Napadne tě, jestli tohle nebyl ten nejlepší koncert, cos kdy viděl? Popravdě? Ne, nebyl. Na to, abys z toho byl tak podělanej, seš starej a na živo si toho zažil víc než dost. Ale i tak, jak dlouhou už si nešel v jedenáct večer domů střízlivej a přesto tak strašně moc utěšenej?