Několik minut před pražským koncertem vyjde ze dveří šatny, černé vlasy mu upraveně spadají na ramena a v ruce drží nezapálenou cigaretu. Nenuceně se usměje a pozve mě dál. Steven Hewitt (35), bubeník britských Placebo....

Stále se při tvorbě řídíte mottem od outsiderů pro outsidery - navzdory své velké popularitě?
Určitě! Neustále mě překvapuje, kolik outsiderů je všude kolem nás, a dělá mi to upřímnou radost. Věci jsou ale neustále v pohybu a situace se podstatně změnila. Publikum se rozrůstá s každým koncertem, a to jen potvrzuje vnitřní sílu písní, které lidem nabízíme, a ti jsou naopak schopní je s námi sdílet. Slovo outsider pak nabývá tolika významů, kolik individualit příjde na náš koncert. Je to skvělý pocit.
Masový ohlas, který Placebo v postkomunistických zemích zažívají, rychle zesiluje, přestože v minulosti tu byla tolerance k odchylkám od heterosexuality takřka nepřípustná.V čem vidíš příčinu?
Pro některé to musí být šok a objevení nového světa (smích). Za komunismu žádní homosexuálové existovat nemohli. Nechci řešit politický systém, ale jen poodkrýt příčínu liberalizace zdejší společnosti, ze které těžíme částečně i my. Jak jinak si vysvětlit, že je kapela, v níž je gay a bisexuál, tolik populární ? Mnoho lidí se s námi snaží identifikovat, protože se prezentujeme upřímně. Zní to jako klišé, ale tak to je. Každý z nás je osobnost a chceme, aby tak zněla i naše hudba. Je to způsob vyjádření a ventilace duševních frustrací a radostí, pocitů a tužeb. Komu se to nelíbí, ten ať nás neposlouchá.
Do jaké míry se promítá sex do vašich písní ?
Neprosakuje tak hluboko, jak by se mohlo zdát. Někdo je schopný bavit se donekonečna o sexuálním podtextu našich písniček, ale to je čistě individuální věc. Nesnášíme osudové tragedie lidí kolem nás a můžou se týkat čehokoliv - od nepovedené masturbace až po smrt nejbližšího. A o tom jsou Placebo.
Jaký je to pocit, neustále číst o svém sexuálním životě a intimnostech na webu a v časopisech?
A co je všem, do prdele, do toho? To je snad naše soukromá věc ! Snažíme se dělat dobrou muziku, a přitom každej řeší naši ložnici. Distancujeme se od toho ! Tisk prostě nerespektuje hranici našeho soukromí. Není jednoduché podobné tlaky zvládat.
S tím ale musíte jako rockeři s bisexuálem v čele přece počítat.
Dobře, ale ti šťouralové si neuvědomují, že  jim do našeho soukromí, sakra, nic není ! Překračují povolenou hranici, přestávají řešit svoje problémy a hrabají se v cizích osudech. Nemám náladu se tím zabývat. Udržujeme si od toho odstup. Co jiného nám zbývá....