„Už nechci bejt drogama poblázněnej
sexuální trpaslík“
Může to být pravda? Náš Brian Molko už nechce být sexuální
zakrslík na drogách? A co dál? Bude tvrdit, že není zodpovědný za novou vlnu
hudby? Možná se dokonce – brr - usměje? Mark Beaumont poslouchá jeho příběh.
„HEJ DĚCKA! BERTE KOKS!“ Brian Molko, deset vteřin do
začátku vysílání…
Kontrolor
se přestane smát a bledne, zaskočen blikajícím
červeným světlem na zdi. Deset vteřin. Deset vteřin, než se hlas
Pána a Mistra
rozlehne éterem. Deset, devět vteřin, než se
nejurážlivější národní
vysílání od
dob hromady hnoje od Chrise Evanse náhodně dostane do milionů
netušících
domácností. Osm vteřin než dostane okamžitého
padáka. Sedm… šest… Ve studiu za
zvukotěsným sklem – futuristické studio je chytře
navrhnuto jako školní aula
z roku 1935 – se Nezbeda Démon
z Pervertní Planety zubí, bubnuje
mimozemskými prsty do kolen a ignoruje zděšené
mávání z kukaně kontrolora.
Z koutku mu visí cigareta, v těsných
kalhotách je krásně vidět jeho
hvězdný dar a pokyvuje si hlavou do rytmu marťanského
klavírního jazzu
z roku 2001.
„Tak už vyraž, Jacku,“ brouká si, oči zúžené jako robotí
klon Sinatry, „a ne abys BRAL KOKS! Už ne, už ne, už ne…“
Pět. Kontrolor vzdává mávání a jde si sednout za mixážní
pult. Přemýšlí o důchodu ve Wiltshire, který ho čeká tak za deset minut. Čtyři.
Světlo přestává blikat a studiem se rozléhá deset milion decibelů hlasitý
umíráček.
Tři. Ježíšmarjá, svatý bože, proč jsme si jen neobjednali ty
zasr..ý Space, který doporučila ta babka z kantýny…och dopr…le.
Dva. „MTV MĚ NUTÍ BRÁT KOKS!!!“
Jedna. Hlas Pána a Mistra se snáší z božské kukaně DJ,
vztyčené někde nad středem Londýna.
„A teď,“ povídá Simon Mayo, neuvědomující si, jak je blízko
bulvárnímu skandálu Cockerových proporcí, „tu živě v našem studiu Maida Vale
máme Placebo a jejich ‚Teenage Angst‘.“
Zvuk,
linoucí se z reproduktorů, bere dech. Roztančené
jemné klávesy, něžné, tiché bubny a
elegantní svůdný hlas šeptající o
dětství
se zvrtne do hořkého nádechu. „Když jsem se
narodil, začal jsem chátrat…“ sténá
hlas, zabalen do nekonečného paradoxu, že jakmile začne život,
začne také smrt.
Kontrolor se zachvívá, částečně citelným
žalem a částečně také úlevou, že jeho
hypotéka je už zase v bezpečí .
Píseň
se najednou zarazí. Simon Mayo pustí CD Eternal a The
Larks
spustí nanovo. Basový koncertní pianista Stefan
Olsdal si ze skladby dělá
srandu zatímco vypráví neslušné
vtipy ve švédštině. Nově přijatý
bubeník Steve
Hewitt přitakává a mumlá jakési
komentáře o „laskání svého
instrumentu“.
Mezitím
Brian Molko, Nezbedný Démon, Oboupohlavní
Mimozemský
Princ Nové Vlny Hudby a první muž (ano, MUŽ) od dob
Richeyho Edvardse, který, i
když je ujetý, je sexy, dlouze potáhne z cigarety,
zakloní se na židli a
vzpomíná. Na všechny ty potíže a strasti
uplynulých dvanácti měsíců. Na
zavádějící drogová odhalení,
posedlé fanoušky a noční pařížské
duety
s Martinem Gorem. Na zdrcující německé
turné v minulém září
s rockovými nadutci z LA, The Mustard Seeds,
které skončilo tím, že
jim Placebo načmárali na autobus nápis
„Rocková prasata“.
Vzpomíná na děsivé hádky na záchodových kabinkách
s bývalým bubeníkem Robertem Shultzbergem, zatímco se Steven krčil na
balkóně v slzách. A nejbolestněji ze všeho na den minulé zimy, kdy se
všechno zhroutilo. Tak, že byl jen kousíček od toho, aby si od všeho pomohl.
Ten den, kdy jeho přátelství s Robertem odešlo do nenávratna, zrovna na
turné Davida Bowieho ve Francii, zašel za svým manažerem a prohlásil: „Chci
odejít z hudebního byznysu. Jestli tohle znamená být součástí hudební
skupiny, to můžu zrovna tak pracovat v bance, nenávidět svého šéfa, jezdit
metrem domů, usínat u televize, šuk…t dvě minuty svou manželku a další den zas
všechno od znova, pět dní v týdnu. Je to všechno na hov…o.“
Ale většinou jen vnímá smích a The Larks, mrká na své kamarády
z kapely a ví, že nakonec má přece jen opravdově a hluboce rád ty
zatracené popové hvězdy.
„My
jsme skupina, co dělá všechno pozpátku,“
směje se a oči
bez namalovaných linek mu jiskří. „Většina
skupin začíná jako opravdu dobří
kámoši a když se dostaví úspěch, rozpadnou
se. My jsme začali jako ne docela
dobří kámoši, přišel úspěch,
problémy a my jsme si je vyřešili. Teď máme
nejlepší období vůbec, tvoříme jako
vzteklí a jsme připravení ovládnout svět.“
Tady, jako studenti MikroBrianologie, objevujeme efekt
Placeba v plném rozsahu. Od chvíle, kdy minulý rok při náhodném setkání na
festivalu ve Fénixu přebrali Steva z londýnského beznadějného Breed, aby
nahradil Roberta, bouřkové mraky se vypařily a Placebo se stalo srdcovým hitem
glam-rocku bez toho, aby se rozpadli. Nyní jsou lékem na všechny ty problémy
společenského odcizení, studu a perverzních zvrhlostí, které, hej, možná ani
nejsou žádným problémem. Skupina je jako „pěst na oko“, jak tomu říká Brian;
nemusí se násilím tvarovat, jen jemně postrčit „aby byla vidět“.
A co je nejdůležitější, hrají hudbu intenzivního podkladu a
agónie, ale v srdci jsou jen další šťastná banda feťáků, co tropí
výtržnosti. Mark II od Placeba je snad pokryto modřinami, ale jinak je
čisťounké jako … peklo samo.
„Jeden chlápek, jo, francouzskej novinář,“ hihňá se Brian,
„se mě ptal, jestli slova k Nancy Boy jsou takhle ‚Všichni ptáci stojej
při změně role‘.
Směje
se a pohledem se vrací na slizké město, rozmazané
za
oknem auta, které je má vézt k jejich
další příležitosti k
rozšíření
spousty zvrhlostí národního rozsahu –
kybernetickému světu snů televizního
pořadu Videotech.
„To je super…“
Hej, možná by se měl dát na dráhu francouzského novináře a
přeložit všechny své texty? Písnička Nancy Boy přece jen vtrhla do Top Five
hitparády - plná laku na nehty, třpytek a laškovného sexu - Brian se stal
hvězdou, definující tenhle styl: Krásný, divoký, nespoutaný. A až tak, že ho
tisk špatně pochopil a rozšířil jeho reputaci monstra v sexu, rocku a laku na
nehty z Marsu líp, než by to dokázal on sám!
Tak
se znovu podívejme, proč: Vypadá jako děvče!
Dává si
šminky! Je bisexuál! Tvrdí, že bral drogy
tím správným způsobem (píchal si
speed a kokain – ne zrovna nejlepší nápad,
děcka, pokud nechcete vypadat jako
vrak)! Je z Lucemburku, ale mluví jako transvestita
z New Yorku!
Mohli ho namíchat někde v podzemní laboratoři
jakožto Perfektní Pop Star,
a tím by se tedy v dobré víře stal
nebezpečím pro mládež národa!
‚Jupííí!‘
ječí svůj nesouhlas s glamem Noelrock, unavený
médii. ‚Chcete někdo pilulky na
zvěčnění mýtu?‘
Už
od počátku, kdy ze sebe v roce 1994 Placebo
vytřískali In The City, plné vášně, hněvu a
plíživého černého humoru, stali se
zcela novými, odlišnými rockovými machry, o
kterých – poté, co jsme jim nabídli
smlouvy – jsme nevěděli, jak je zvládnout.
(Karanténa? Veřejná výstava?
Integrovat je do divočiny?) A tak jako výsledek Brian zjistil,
že ho až příliš
často bezstarostně škatulkují do té hnusné
části výběru. „Jestli se necháš
zabalit do své vlastní osoby,“
přemýšlí nahlas, sedíce v restauraci
naproti cesty ke studiím Videotech, „tak se v tom
můžeš ztratit a začneš
věřit vlastnímu mýtu, což je blbost. Já už nechci
bejt drogama poblázněnej
sexuální zakrslík. V první řadě to
není pravda.“
A
tak, jako by chtěl dokázat, že je to normální
kluk,
zastavuje procházejícího
číšníka a objednává si hezky
„neglamovou“ sýrovou
topinku. Takže ne to, co jsme všichni očekávali, co?
„Skupina mě do určitý míry zachránila. Většina všech těch
bláznivejch věcí, o kterejch se psalo v novinách, se staly ještě než jsme
se dali dohromady. To byly dny, kdy jsem žil v Deptfordu na podpoře a ráno
jsem přemejšlel, jestli má vůbec cenu vstávat. Teď, když mám volný odpoledne,
ani nevím, co s ním. Už nejsem ten trouba, co čeká, až se něco stane.“
Ale? A příště nám budeš tvrdit, že nová vlna gotické hudby
není tvoje přičinění.
„Ne!“ zavřískne Brian, sýr a okurky letí vzduchem přes stůl,
„za to můžou Radiohead!“
Ne, za to definitivně můžeš ty.
Uklidní
se. „Já? OK, tak jo, promiň. Je mi líto, že jsem
poslouchal Joy Division, když jsem vyrůstal. Za to může Ian Curtis! Je
to
paráda! Ne, je to blbost. Nick Cave řekl
‚Odmítám být zodpovědný za
milióny
ztřeštěných účesů.‘ Já nechci bejt
zodpovědný za povzbuzování děcek, aby si na
obličeje plácali bílou emulzi. To sakra ani
náhodou.“
Ale stejně tak jako Nick Cave povzbudí děcka, aby se
bláznivě ostříhali, ty je povzbudíš, aby psali introvertní, zadumanou popovou
hudbu.
„Přesně. Mám problém s ‚použitím‘ čehokoliv. Hudba, která mě
vždycky dojímala, je něco, co se týká lidskýho bytí a něco o tom říká, je do
určitýho bodu zranitelná a křehká. Myslím, nazveš první dvě alba PJ Harvey
novou vlnou?“
Hm, to je nápad…
„Jsou nahá, jsou emocionální, jsou zranitelná, jsou křehká.
Nejsou stylem ‚bejby miluji tě‘, protože život není ‚bejby miluji tě‘. Aspoň
můj takovej není. Bohužel. V tom, co děláme, je hodně humoru. Pořád se
smějem jako lidi. Vtipkujem, děláme si srandu. Nejsme protivní ču….i.“
Další
várka argumentů, že tohle zvláštní
brianomolkové
stvoření je naprostá přetvářka, namalovaná
maska ve stylu falešného popu
Ziggyho Stardusta. Ale poseďte s ním pár hodin a je
vám jasné, že Brian
Molko, kterého vidíte, je tak přirozená
popová hvězda, jakou jen můžete dostat.
Mluví, jakoby byl ze čtyř zemí; to protože je (vyrůstal
v Lucemburku, Libanonu,
Anglii a Libérii). Přísahá, že ženské
šaty nosí, „protože mi líp padnou“.
Zpívá
o pubertálních depkách, sexuální
obojetnosti a o tom, jak dostával nářez,
protože nosil šminky. Zažil si to, prošel tím a
může to dokázat. Léta slepého
tápání v minovém poli drog na
škole už má za sebou, ale stále ještě
píše o
těchhle hořkých zkušenostech.
A
přestože nezávisle na tom, jak mnoho novinářů
píše frázi
‚ve škole mu říkali buzík‘,
stále se najdou takoví, kteří nevěří, jak
fascinující může Brian být.
„Cynikové si můžou myslet, že jsem jedna
z punk-rockových Spice Girls,“ vykřikne Brian, „popová hvězda vychovaná
v divadelní škole, a to mě docela štve, protože to ze mě dělá vynález,
něco jako postavu Bowieho/Ziggiho Stardusta; kdežto tohle jsem já. Pravda je, že
když jsi v hudební skupině, můžeš ze svého charakteru vypustit ven víc,
než když pracuješ v bance. Mám natolik kuráže na to, abych se obnažil
kritice a kráčel po tenké čáře.“
Taková
čistá upřímnost – obrázky z Nancy Boy,
kde je
sex jako zbraň, nebo například brutální
pesimismus singlu Bruise Pristine
– tohle umístilo Placebo na první místo
předvoje vážného rocku s
vlastním, svádivým stylem – perv noir.
Neodmyslitelným vedlejším důsledkem
toho, že je tváří generace, se Brian stal magnetem pro
zajímavý výkvět fanoušků,
kterým se ve slušné společnosti říká
‚posedlí‘, ale po patnáctém
telefonátu ve
čtyři ráno už jen ‚zasraní cvoci‘.
V několika
posledních měsících si všichni tři
členové
Placeba museli několikrát měnit telefonní čísla,
kvůli šňůře otravných
telefonátů („Stefovi kdosi zavolal o půlnoci,“
vzpomíná Brian, „ten chlap byl
úplně sjetý, pořád jen ‚Brianeeee,
Brianeeee…‘“) a přední řady při řadě jejich
vystoupení od minulého listopadu sestávají
ze stejných tváří, ve stejném sledu.
Vskutku, pro ty nejvíc posedlé nejsou svaté ani,
ehm ehm, proporce Brianových
kalhot.
„Byla tu jedna dívka,“ říká, „která zašla tak daleko, že si
promluvila s lidmi, se kterými jsem spával, a napsala do magazínu pro
fanoušky o velikosti mého ptáka. Z toho radost nemám. Teda, ona sice psala
velmi hezké věci, ale stejně… na téhle planetě jsou ještě určité věci
drahocenné…“
„Tvůj pták je jedním z nich,“ přeruší ho Steve.
Strašidelné. Máš strach, že se staneš mluvčím nespokojených?
Nový Richey?
„Jsou
dívky, které jsem viděl v dokumentech o
maniacích
a které jsem viděl v prvních řadách
naší show,“ oznamuje Brian. „Myslím,
že předaly štafetu, ale to není moje vina. Není to
v žádném případě
plánovaný. Děje se to pravděpodobně proto, že se
líbíme lidem a svět potřebuje
takový skupiny. Nevybíráš si takový
místo. Lidi tě sami umístí. Když lidi
napíšou ‚Když poslouchám tvoji
nahrávku, nemusím si tolik ubližovat…‘ Je to
dobrý, ale já si to nemůžu dovolit nechat vlézt do
hlavy a nemyslet na nic
jinýho. Placebo je o tom, pohlédnou do sebe, a
v první řadě se s tím
vyrovnat.“
Co když si lidé začnou píchat kokain, když jsi to dělal ty?
„Nedoporučuju to. Museli by si ho nejdřív najít, což může
být docela fuška…“
Steve: „Bacha…“
Brian se kontroluje. „Jestli se na to dají, nemají u mě
žádnou lítost. Může to znít drsně, ale je to tak a hotovo.“
Ve světě Placeba se pořád jen nevymlouvají. Za posledních
šest měsíců se také naplnilo hodně snů. Zapomeňte na to, jak svými nablýskanými
vysokými podpatky zlézají s Nancy Boy hudební žebříčky a celým srdcem
zachycují The Mood Of The Nation - Ducha Národa - (a spol., New Labour).
Zapomeňte na to, že se stali nejlepšími parťáky Bowieho, Reeds, Gore a jiných
mezihvězdných hrdinů. A zapomeňte na to, jak Brian kecal s Posh Spice poté, co
přebral hromadu ocenění z Very Famous Pop Stars - což se mu opravdu
podařilo.
Protože nejvíce uspokojivým přáním, které se Velkému Šéfovi
splnilo, je, že se mlčenlivá, bývalá basketbalová hvězda a blonďatý Goliáš v
jednom, basista Stef stal sex-symbolem poprvé od doby, co byl hvězdou na americké
škole v Lucemburku, kde se s Brianem setkal poprvé. Průhledná
trička, postavičku jako tyčku, kožené kalhoty a, ehm, skvělé proporce. Není
divu, že náhodně hozené spoďáry letěly jeho směrem.
„Oficiálně je to Stef, který je nejvíc sexy člen Placeba,“
souhlasí Brian.
No tak, fešáku. Zdáš se celý plachý a tichý, ale líbí se ti
to, viď?
„To
ano,“ směje se téměř neslyšně Stef,
„každýmu by se to
líbilo. Když se cítíš sexy, můžeš se
ukázat. Nikdy jsem se ale na pódiu necítil
nějakej obzvlášť sexy.“
„Do tý doby, než jsem si stoupnul za něj,“dodává Stef.
No
páni. Steve není jen bubeník v pozadí,
kterého Placebo
potřebovalo, aby je minulý rok dostal z hnoje ven. Tenhle
skromný maník
(který narazil na Placebo přes Boo Radleys, Sharkboy a Breed) je
taky zkušený
základní kámen nového optimismu skupiny,
který ví, kdy svým střelcem táhnout a
kam. Je to jeho energie ‚zůstat pro věc celou noc vzhůru‘,
která žene nový
materiál až na pokraj a zaplní všechna
prázdná místa.
„Myslíme si, že příští album bude o hodně barevnější,“ říká
Brian a mává vidličkou, aby zdůraznil svou pomalou řeč, „více složitější a
hudebně dynamičtější, než to první. Bude tam víc dobrodružství, víc extrémů.
Hudební schizofrenii můžeš brát jako mnohem víc propracovanou kopii prvního
alba. Jemné momenty budou jemnější, divoké punkové momenty budou divočejší.
Nesouzvučné tóny tlačíme do extrémů. Tyhle extrémy zvuku se zrovna snažíme
mapovat. Jak daleko můžeme zajít?“
Epitaf ‚Jak daleko můžeme zajít?‘ se na jejich náhrobek zdá
ideální.
Znamením
Placeba číslo dva je to, jak dalece lze věci
dotlačit a potom je postrčit o něco dál do nebezpečné
zóny. Od Brianovy
provokativní obojpohlavnosti a životního postoje
‚Dej si na mě bacha‘ („Moje
pusa je příliš velká pro někoho mojí
velikosti,“ směje se) k nadšenému
zápalu
singlu ‚Bruise Pristine‘, patří tento dopad
globálních rozměrů jim; nebere po
cestě ani momentky ani zajatce. Nejsou to věční smolaři, jak by
se zdálo
z jejich singlu podle výkřiku „Narodili jsme se
k prohře“.
Znovu nastupuje Efekt Placeba, vidíte? Napálili jsme
vás, troubové!
Mezitím na nás kývá další z položek na seznamu
Brianových přání. Stříbrné plátno. Brzy se objeví po boku Eddieho Izzarda ve
filmu nazvaném Sametová Extáze. O filmu se říká, že je založen na příběhu
Ziggyho Stardusta. Brian bude nevyhnutelně hrát popovou hvězdu. Spočítejte si
to.
Náš rozpustilec nebude žádný kameo dychtící po titulku. Je
to šance splnit si ambice od dob, kdy se poprvé objevil na pódiu.
„Byla to nějaká pěkně podělaná školní hra,“ vzpomíná, „ale
pamatuju si takový nadšení, z kterýho jsem si byl jistej, že tohle je pro
mě to pravý. Hraní vám dává šanci zobrazit povahu a emoce někoho jinýho. Pro
nešťastnýho teenagera je tohle velký osvobození. Jestli existuje něco takovýho
jako osud, potom já mám ve vínku vystupovat na jevišti, ať už tak či onak.“
Kdoví, kdyby přišlo na nejhorší, vždycky ještě můžeš až do
důchodu hrát Vdovu Twanky, co?
„Kdo je vdova Twanky?“
No, postava z pantomimy.
Zmatený výraz. „Nikdy jsem nehrál v panto.“
Dóbro.
Naštěstí přichází chlap z Videotech, aby je odvedl
bokem, opakovaně s nimi rozebíral setkání s Davidem Bowiem a
zachránil nás od dalšího vysvětlování. Ale pak vychází najevo, že to
v oddělení make-upu někdo pořádně podělal. Nejsou šminky.
„To nevadí,“ usměje se Brian. „mám vlastní.“ Odchází na
toaletu jako smrtelník. Vynoří se jako megastar. Děkujeme, pane Chanel.
V malinkaté místnůstce vedle prázdného modrého studia,
které jednoduše volá po nějakém tom počítačovém vybavení, se před zrcadlem
upravuje megastar. Vlasy: šmrncovní jako orlík. Rtěnka: hezky do zásoby, radši
víc než míň. Ale něco není tak úplně v pořádku. Kalhoty.
„Musím si naaranžovat penis,“ omlouvá se a šátrá
v rozkroku. „Tohle jsou dívčí kalhoty a v nich jde mý mužství přece
jen trochu víc vidět.“
Takhle
legendární, už ne drogami poblázněný
sexuální
zakrslík, kráčí po tenké čáře mezi
tím, co je jemné, a co už je silné kafe. Ale
nikomu to nevadí. Briana a jeho
prohlašování o svornosti skupiny ho
nepochybně činí šéfem, matkou i hlavou Placeba.
Rázuje po místnosti a snaží se
Stefovi strhnout košili a bundu NME, protože
„nemůžeš jít do národní televize
jako šupák!“
Takže, hned po mučivém televizním natáčení je čas zavrtat
trošku hlouběji pod nalakovaný povrch. Je čas namazat mandle šestou pintou a
zjistit, jestli kontrolovaný blázen, který zpívá o sexu s roboty, o lidech
se sáčky na hlavě a o …, no o čemkoliv, co je zrovna po ruce, má nějaké
skutečné, pozemské city. Byl někdy Laškovný Démon – brr! – zamilovaný?
„Ó ano. A to hodně.“
Jak tě to ovlivnilo?
„Ztratil jsem sám sebe,“ uvažuje, „přestal jsem být posedlej
sám sebou, ztratil jsem zábrany. Dáváš ze sebe tolik tomu druhému. Nechtěl bych
nic víc než najít člověka, kvůli kterýmu po skvělým vystoupení sestoupím
z jeviště a budu se cítit vysoký deset stop a tak sexy, a nebudu muset
říkat: ‚Tak! A chci š..kat!‘ Chci najít osobu, kvůli který pojedu rovnou do
hotelu a zavolám jí. Je to sice slaďáček, je ale podstatou nás všech. Neřek‘
jsi už před tím, že nejsem ‚málem průserář‘? Ale nejsou snad všichni muzikanti
‚málem průseráři‘, když ti všechno bez pocitu viny nabídnou na podnosu? Do toho
přichází naprosto jiný systém kontroly.
Mám
problém s věrností. Při mý práci,
pokud jsi někdo,
kdo touží po fyzickém doteku – což
připouštím, že já jo – nemáš
to snadný
zůstat věrnej. Myslím si, že je to stejně část mý
osobnosti; když se o něco
hodně snažíš, můžeš to dokázat. Někdy
můžeš odložit svý city stranou a být tím,
kým máš zrovna bejt. Ale když jseš
hédonista a přidáš trošku svýho
já a
spokojenosti, není lehký odložit pocit viny, odložit
fakt, že se dvě duše vůbec
neprolínají.“
Nespojuješ lásku a sexuální eskapády, které teď podnikáš,
dohromady?
„Cítím, že vyspívám, nebo se o to aspoň pokouším. Do tý
míry, abych zvážil následky mých činů. Stejně, proč se počítá zrovna
v tomhle můj názor?“
Protože máš image sexuální ctižádosti. Obecenstvo
potlačující sexuální pudy chce vědět, jak to děláš, že jsi takhle stále
naladěn.
„No,
snad by to takhle mělo zůstat. Bude ze mě pitomec,
jestli toho odhalím příliš; je to
prozrazení tajemství.“ Uvelebí se na
barové
stoličce. „Teď se cítím dobře, protože už
mám tuhle situaci zase pod
kontrolou.“
Hmm. Taktika stínohry. Co se snažíš ututlat?
„Nic.
Ale jsou jistý věci, před kterýma by ses měl
chránit.
Třeba když máš někoho rád víc, než jen jako
kamaráda. Když dotyčnej neví, co
k němu cítíš, je to o to víc
vzrušující. Je to tak. Prostě rád
laškuju.
Pravděpodobně sis všiml, že se s něčím zrovna
potýkám. Málem jsem řek‘
příliš a to teď, když mi poradili, dávat si bacha
na to, co říkám. Přesto jedna
má část chce být otevřená,
upřímná a zase upřímná. Vždycky něco řeknu
a pak
volám novináři, aby se o tom nezmiňoval.“
Jsi velmi oddán tomu, vytvořit kolem sebe záhadu. Zdá se, že
idea popové hvězdy je milovat všechno.
Pokládá
na stůl nezapálenou cigaretu. „Snad jsem takovej, že
kolem sebe vidím nejrůznější rokenrolový
klišé, o kterých jsem si myslel, že se
nikdy nestávaj. Den za dnem jseš překvapenej, jak
dobrý věci jsou, jak se nám
všechno otevřelo. Mě tahle strana slávy
těší. Když vystoupíš na pódium a
dostane se ti odezvy, jaké se dostává nám,
je to silnější než jakákoliv droga.
A já po tom toužím víc a víc. Trvá
hodinu a půl, kdy můžeš bejt čímkoliv, čím
chceš; je to pocit naprostý svobody. Je to tak
odlišný od každodenního života,
že to v mysli normálního pozorovatele
vytváří dojem popový hvězdy. Je to
jako žít v bublině, kde neplatí každodenní
pravidla.“
Přemýšlel jsi někdy nad sebevraždou?
Je čas si zapálit. „Doprčic, ty jseš vůl. Jo, ale velice
rychle to přešlo. Zlomený srdce teenagera. O tom je píseň ‚Teenage Angst‘. Když
dospíváš, reaguješ na okolní svět na sto procent srdcem. Když jsi starší,
naučíš se reagovat srdcem i hlavou, aby ses nezcvoknul. To ti pomůže přežít.
Tahle ztráta nevinnosti mě zajímá.“
Byl by svět lepším místem, kdyby neexistovaly genitálie?
„Ne. Svět byl bejval lepší, kdyby měli všichni ty genitálie
stejný. Mluvil jsem s Chebbym, to je náš zvukař, a debatovali jsme o tom,
kdyby se moh‘ každej chlap na světe sám vykouřit; udělal by to? A vylez‘ bys
vůbec někdy z domu, kdyby to šlo? Pak jsme se shodli na tom, že jo – jen
aby sis přines‘ zrcadlo.“
A nakonec otázka, která za poslední tři měsíce tlačí všechny
na tanečních parketech; s kým sis kdy nejvíc užil?
„Poprvý, co jsem si ho sám vyhonil,“ chechtá se Brian,
„aspoň jsem pak se sebou nemusel mluvit.“
Poslední
výbuch teenagerského žalu a Brian mizí, aby se
připojil ke svým parťákům, a dal si s nimi
pár pint. Už si protrpěl svou
denní dávku upřímnosti a nadhodil
dostatečný počet slovních hrátek, aby si o
něm člověk udělal obrázek. Zdá se být víc
než jen obyčejný kluk jménem Brian,
který nosí make-up a zvláštně mluví.
Už je zpět pod kontrolou, pije
s chlapíky, které může nazvat svými
nejlepšími přáteli, a užívá si toho
všemocného efektu Placeba.
„Dlouho poté, co už tu nebudem,“ prohlašuje krátce předtím,
než se opile sesype v zákulisí Tinderstics, „bude naše hudba žít dál a my
taky, v duchu a v mysli dalších lidiček. Je tolik lidí, který
obdivuju a který už tu nejsou, ale pořád mě povzbuzujou. Tohle je náš pokus o
nesmrtelnost.“
Je to jen další buzík? Tomu teda nevěř, baby.
[NME Květen 1997]
Překlad: Silverin zdroj : www.placebo.greensite.sk