Placebo: Sleeping With Ghosts

Tohle album pojednává o vzpomínkách na minulé vztahy, přátelích, přítelkyních a milenkách,‘ říká o poslední desce Placebo basák Stefan Olsdal.

Mohli byste mi osvětlit koncept vašeho nového alba „Sleeping With Ghosts“?

Stefan Olsdal: Ani zvuk ani to o čem bude naše nová deska, není nikterak naplánované. Jako kapela neustále něco tvoříme. A věř nám jde tu spíš o instinkt, než o kalkul. Tohle album pojednává víceméně o vzpomínkách na minulé vztahy, přátelích, přítelkyních a milenkách. Název „Sleeping With Ghosts“ nám tak připadal více než případný. Když máte dát albu název, je to vždy poměrně těžké. Tedy pokud to neodbydete titulem některé z obsažených písní. Podle nás je dobré, když je na titulu cosi, co sumarizuje hlavní myšlenku desky.

Steve Hewitt: Je to jediný název, který zastřešuje celý kontext desky. V ideálním případě… V ideálním případě by bylo skvělé přijít s názvem, který zastřešuje všechny písně a zároveň to přitom není název písničky. A to je velmi obtížné. Takže tentokrát nám to nevyšlo. „Sleeping With Ghosts“ je název, který zastřešuje kontext všech písní.

Jako producenta jste si k novému albu vybrali člověka, který dělá převážně elektronickou hudbu. Co vás k tomu vedlo ?

Steve HewittSteve Hewitt: Myslím, že hlavně to, že poslední desku jsme si produkovali sami. Tentokrát jsme prostě chtěli producenta. Myslím, že představa toho, že půjdeme s deskou za slavným rockovým producentem nepřipadala v úvahu, protože jsme měli pocit, že už jsme dostatečně prozkoumali tuhle zvukovou oblast. Myslím, že kdybychom oslovili některého bytostně rockového producenta, nebylo by to album takovou výzvou. Daleko více vzrušující bylo jít za někým z taneční branže. Tím pravým se pak stal Jim Abbys (check spelling), který mimo jiné spolupracoval s Bjork, Massive Attack, Sneaker Pimps a nebo DJ Shadowem. Je tak v podstatě naším totálním protikladem.



Stefan Olsdal: Na druhou stranu je nutné řici, že elektronická stránka k hudbě Placebo vždycky patřila. Již od chvíle, co jsme s Brianem začínali. Už tenkrát v obýváku jsme měli malé klávesy a různé krabičky. Vždycky jsme se snažili vložit do našich písní nějaké ty elektronické prvky. V podstatě se nám to podařilo na všech deskách, ale s největším úspěchem nejspíš na té nejnovější. Tuhle muziku posloucháme rádi doma, takže je přirozené, že se objeví i v naší tvorbě. Navíc věříme tomu, že aby rock zůstal čerstvý a zajímavý, měl by se prolínat s okolím. Na posledním albu jsme si třeba vyzkoušeli hip-hop. Ta deska je vůbec více o beatech a smyčkách.

Která scéna má podle vás větší naděje, kytarová nebo elektronická? Nebo spojení obojího.
Steve Hewitt: Rock. Rock’n’roll nikdy neumírá! Vždycky se vrátí. Nejspíš rock’n’roll.
Není ale mnoho kapel, co mají image rockových hvězd, nebo sexuálních ikon. Vy ji máte. Pracovali jste na ní, nebo takoví opravdu jste?
Steve Hewitt: Podívej, jak vypadáme. Tohle je skutečnost. Myslím, že jde o to, že jsme s Placebo ve výjimečném postavení. Známe spoustu kapel a víme, že vztahy v jiných kapelách bývají často roztříštěné. Takhle to u nás nefunguje. Je to Babylón. Lidé nám nevěří, ale nás společná práce opravdu posiluje. Máme stejný společný cíl. Pokud připustíme, že jsme „slavná“ rocková kapela, lidé si pod tímto označením představí dobu Led Zepellin , kdy šlo o sex, drogy a rock’n’roll. Byli ohromnými rockovými hvězdami. Svým způsobem nám lichotí postavení na piedestal vedle nich, když máme kolem takových hvězd, které tohoto postavení nedosahují. V podstatě jde ale o to, že ostatní kapely jsou ošklivé. Kolem je spousta ošklivých kapel.

To je pravda. Kdo třeba? Steve Hewitt: To neřeknu.

Co si myslíte o všech těch nových kytarových kapelách, které se objevily minulý rok?
Steve Hewitt: Je to pozitivní.

Stefan Olsdal: Myslím, že je dobré, že se rock vrací do hitparád. Byla tu spousta prefabrikovaných chlapeckých a dívčích skupin, což je pro mě osobně a spoustu jiných lidí velmi urážející. Je dobré vidět, že se rock vrací. On tedy nikdy neodešel, ale teď je víc v popředí. Kapely jako Queens of the Stone Age, Foo Fighters, kterým fandíme. Lidé zase chodí na koncerty, což je podle mého reakcí na to, že chtějí vidět skutečnou muziku a živé muzikanty. Chtějí to takové, jaké to bylo dřív.

Steve Hewitt: Myslím, že se to dostalo na určitý bod nasycení. V Británii máme jednu věc, která je podle mého také ve Východní a Západní evropě. Jde o popovou show Big Brother. Svým způsobem je to návrat do 80. let. Tehdy jsme měli v Británii stáj Stock-Aitken-Watermann, která vytvářela příšerné popové skupiny. Teď k tomu došlo znovu a vzhledem k tomu, že se celá země tímhle už přesytila, lidé si začali hledat něco jiného. Je o to, že rock’n’roll se vždycky vrátí a zaboduje. A to je dobře.
Jakých hlavních odlišností jste chtěli dosáhnout na své nové desce? Všimnul jsem si v jedné písni basové linky, která zněla jako u dubové hudby a přehlušovala kytaru.
Stefan Olsdal: Ještě jsme se nerozhodli, jak ta naše deska vlastně zní. Jsou tu určité nové prvky, kupříkladu dubová basa, kterou jsem nikdy předtím nehrál. Takovéhle věci přicházejí přirozeně. Jako muzikanti se stále vyvíjíme. Snažíme si zkoušet nové věci a nedáváme si žádná omezení, jak má podle nás rocková kapela znít. Nechceme se opakovat a chceme objevovat nová místa.

U jedné písně jsem si povšiml zvuku kláves, který připomínal 80. léta. Měla to být pocta tomuto období?
Stefan Olsdal: Jsme děti 80. let. Vyrostli jsme v době, kdy bylo na vrcholu slávy disco, kdy se začaly objevovat první elektronické kapely. V podstatě jde o to, že člověk poslouchá spousty hudby, ale největší vliv má na něj stejně ta, kterou poslouchá jako teenager. To jste nejvíce ovlivnitelní. Ty emoce mají pro vás největší význam. Ano, vrací se to k 80. letům. Baví nás takové věci hrát.