Stefan Olsdal,Placebo: Zajímají nás temné stránky lidské přirozenosti

Koncertem skupiny Placebo vyvrcholil v sobotu hudební festival United Islands of Prague. KapelaStefan Olsdal vznikla v roce 1994 v Londýně, nelze ji však označit za britskou. Zpěvák Brian Molko je napůl Američan, napůl Skot, baskytarista Stefan Olsdal pochází ze Švédska a jediným čistým Britem původně tříčlenné skupiny byl bubeník Steve Hewitt, který poskytl před koncertem Právu rozhovor.
26.6. 2006 09:48
Proč jsou vaše alba plné nostalgie a smutku? 
Díváme se na vše z té temné stránky, ale takový je život, není růžový. V tomto ohledu nejsme pop, nezpíváme já tě miluji, miluji, miluji. Pronikáme do hloubek emocí a zajímají nás jejich temné stránky, lidské touhy a fascinace, které jsou většinu pěkně pokroucené. Podívejte se, jaký je svět okolo nás.
Nezdá se mi však, že byste byli zrovna politickou kapelou.
 Ne, to není o politice, ale o jednotlivcích a jejich lidské přirozenosti. Když však o ní zpíváte, je to také trochu politické, protože ukazujete, jací lidé jsou. Naše písně nejsou o tom, co bychom měli dělat, ale o tom, co se nám děje a proč se cítíme tak, jak se cítíme. Je to nahlížené zevnitř.
Mluvíte podobně jako The Cure na začátku devadesátých let.
Ano, lidstvo se zas tolik nemění, i když se v posledních dvaceti letech svět stává temnějším a temnějším. Myslím si, že k tomu přispěl internet. Ukazuje, jak zoufalí a temní mohou někteří lidé být. To, jací jsou a co dělají, může být pro mnohé šokující.
Myslíte si, že svět se skutečně stává stále horším?
Možná to tak bylo i v minulosti, ale dříve to, co lidé dělali, zůstávalo za zavřenými dveřmi, zatímco nyní to přibližuje internet. Ukazuje, jací také jsme, a zároveň umožňuje, aby se více a více lidí dostalo k velmi hnusným věcem. Je to velmi sporné.
Čím to, že se rock od šedesátých let hodně změnil? Tehdy to vypadalo, jako když otevřel dveře do rozkvetlé zahrady. Nyní je vidět hniloba u země.
Tehdy to byl čirý idealismus. Kolem byly krásné věci, ale současně i ty zvrácené. Nás temné stránky lidských emocí fascinují, protože lidi o nich toho ještě tolik nevědí, zametají je pod koberec.
Nová deska je písničkovější. Nakolik na vás působili angličtí písničkáři?
Angličtí písničkáři na nás zase tolik nepůsobili, protože my jsme hodně evropská skupina. Nikdy jsme nebyli příznivci retroproudů, které jsou živé ve Spojeném království, kde kapely chtějí být jako Oasis, Beatles nebo třeba Stones. Obvykle bývá tato inspirace, která přichází od řady britských kapel, až příliš zřetelná.
Ale úvodní skladba na novém albu Meds začíná jako folková písnička.
Rozvíjí směr, který se objevil už na předchozích albech, jsou v ní uplatněné tradiční postupy, ale natočíte-li pět alb, musíte jít dál a pomalu se proměňovat. Není to jediný vliv. Stejně tak na nás působili Captain Beefheart a Frank Zappa nebo Public Enemy a Janis Joplinová.
Proč si tak rádi pohráváte se zvukem, měníte ho pomocí efektů a obohacujete o elektroniku?
Nás nebaví vzít kytaru, zapojit ji do zesilovače a hrát riffy. Zajímá nás, jak zní, a láká nás manipulace se zvukem, která vytváří texturu. Když aranžujete melodii, můžete ji doplnit těmito prvky, které vytvářejí hodně odlišný sound. Dá se říci, že pracujeme dvěma způsoby. Vedle toho dejme tomu tradičního, používáme i zcela odlišný, ve kterém hodně uplatňujeme elektroniku. I když nikdy nebudeme jako Kraftwerk. Využíváme také hodně temnou basu, například ve Space Monkey je tak podladěná, že je neuvěřitelně hutná. Tyto prvky se ale snažíme už léta používat v neobvyklém kontextu, v baladických skladbách a ne v heavy metalu.
Jak je obtížné takto zvukově orientované skladby reprodukovat živě?
Nepředstavuje to problém, když natáčíme desku, přemýšlíme jen o jediném – jak reprodukovat sonické prvky na koncertech. Většinou je to ale jen otázka, jaké použijeme vybavení, jaké klávesy s sebou povezeme. Myslím si, že lépe zníme na koncertech, ty dopadají skvěle. S natáčením alb pokračujme kvůli tomu, že s žádným nejsme spokojeni. Vždycky mohou být lepší.