Je to image jako hrom. Bisexuální holčičák Brian Molko (33) má rád drogy a gruppen sex, maluje se a kamarádí s Davidem Bowiem. Trio Placebo však rozhodně není pouhý vizuální "hype". Právě vydává páté album Meds. Bisexuál, homosexuál a heterosexuál. Brian Molko (33), Stefan Olsdal (31), Steve Hewitt (34). Je těžké začít rozmluvu o tomto triu, které tvoří Američan, Švéd a Angličan, jinak než narážkou na sexuální podtext. Ten nikdy nebyl příliš vzdálen image a hudební prezentaci trojice, pro kteoru je "britpop mrtvý". Samozřejmě, vedle bolestínských a alkoholem či drogami pokřivených ksichtů Bretta Andresona, Shauna Rydera nebo Iana Browna působí Molkova bledá "girlie" tvářička možná čerstvě a přitažlivě, ale rock přece jen býval o něčem jiném, než jen o nalíčených rtech a superkosmetikou znásobených řasách. Na druhou stranu je to všechno možná opravdu jen pouhé "placebo" a "ministr zdravotnictví tentokrát nevaruje", jak trefně ukončil profil skupiny Filip Tomášek v R 12/04.
"Debut měl v sobě spoustu sexuální energie, možná až pornografický náboj, druhá deska pak reflektovala mé časté milostné vztahy a třetí, Black Market Music, už byla totálně jinde" směje se Brian. A ví proč. V té době se již z lokální klubové partičky vyloupla úspěšná kapela, zaštítěná Bowiem, která začala náhle vyprodávat největší světové arény. "Tehdy už jsme byli víc než rok v jednom kuse na turné, takže to byly spíš zážitky z nemocnice, kde jsme po tom šíleném zápřahu skončili ... " Frontman Molko patří mezi nejcharismatičtější rockové lídry, obestírá ho aura bizárního sexuálního apetitu a nervně geniální osobnosti. Jen zlomek z těch fám je pravdivý, nicméně dětství prožité na cestách v třaskavém religiózně komerčním kontrastu s otcem, bankovním úředníkem a skotskou maminkou, přesvědčenou křesťankou, musela zanechat na probouzející se psychice teenagera jakési stopy. Je pravda, že již v útlém věku měl za sebou erotické zkušenosti s oběma pohlavími, i něco drogových zážitků.A přitom dokázal vystudovat herectví. Umně v sobě pojí image regela a vzdělance, jen co je pravda. "Image je důležitá, ale nesmí ti přerůst přes hlavu, nesmíš být jejím otrokem. Anebo nejsi, a všechno máš pod kontrolou, a pak stačí jeden článek v médiích a jsi zase v určitém šuplíku, nic nenaděláš. Když jsi v rockové kapele, pak ti to dává pořádnou porci svobody vyjádřit každou z tisíců částí tvé osobnosti. Což bys nemohl, kdybys dělal třeba v bance. Mám strašně rád uměleckou svobodu, bez hranic, volnost projevu, i když se to někdy může obrátit proti tobě. Naše image, jako kapely Placebo, je silná, někdy i šokující, ale to jsme my v celé kráse.Někdy dekadentní, někdy sexuální, někdy nihilistické kráse. Tvrdím ale, že kdyby naše muzika nebyla stejně silná jako image, tak by ta bublina po čertech rychle splaskla. Jinak bychom nemohli natočit další alba, nikdo by si je nekoupil, pár lidí by ještě přišlo na koncert, ale muziku už by nikdo neposlouchal. Cítím se především jako muzikant a ne jako nějaká módní bárbína ... i když, mejkap nosím i v civilu. To není maska, kterou si navlékám jen striktně pro představení. Nestydím se za to, že jsem zrůdička," dodává se smíchem.
"Ale pozor," pokračuje zpěvák, " v žádném případě nepliveme z nějakého umělého rebelanství na šoubyznys, věříme mu. Stačí se jen podívat, kolik lidí chce zažít při koncertech jistý druh alternativní reality, chtějí vidět něco extra, vzdáleného všední každodennosti, a to je úkol pro nás. O tom je přece rock´n ´roll, od Bowieho přes Iggiho Popa až po Lou Reeda. Pevně věříme umělecké stylizaci performanci, v ní se cítíme nejlíp, a navíc máme pocit kreativity. Když přijdeš na koncert Placebo, dostane se ti všeho - vášně, lásky i upřímnosti, hédoismu a vzteku, komunikace i bezprostředně vytrysklých pocitů, to všechno v silném sepětí s dobrou muzikou. Všechny části strojku zapadly do sebe a on funguje..." Trio může být právem pyšné na to, že je cílem sympatií fanoušku, kteří na druhou stranu preferují nejen stylově spízněné The Cure, či již mrtvé Smashing Pumpkins, ale i Marilyn Mansona nebo Nine Inch Nails. A čeho si Brian považuje patrně nejvíc, muzika Placebo je přes všechen úspěch intimní a náležitě osobní. "Problém je v tom, že mnoho kapel, teď mám na mysli konkrétně třeba Oasis, touží obout takzvané globalizační botky. Prostě se snaží, aby jejich hudba byla co nejuniverzálnější - přijatelná a srozumitelná po celém světě. Po nějakém čase ale chtě nechtě upadnou do klišé." To zatím v případě Placebo nehrozí. Molko, Olsdal a Hewitt chytře obměňují témata. Když už cítí, že je toho perverzního voyerismu až příliš (peeping Tom), tak přešaltují na političtější notu (haemoglobin, Spite and Malice) a znovu dokola , jak na ruském kole, odpovědí je jim hysterický křik holčiček a sotva odrostlých kloučků. Od alba Sleeping With Ghosts však na jejich koncerty začínají dorážet i pravověrní rockeři. Čas oponou trhnul a prověřil kvality trojice nadmíru. Kapela přežila elegantně, a navíc ji zůstal zjev mladých vzteklounů a drzých premiantů.
Střídali studia, producenty, inspirační zdroje i autodestruktivní metody v podobě chlastu a drog. Výsledkem je pětice povedených desek a pokud sčítáme a podtrháváme, desetiletka od prvního koncertu i alba je završena 13. březnem, dnem vydání nového počinu Meds. "Kašlu na víru, ale musí být něco strálně magického v tom, když se octneme spolu v jedné místnosti, chňapneme po nástrojích a začneme hrát, zkrátka sněco se stane. Něco velkého, něco tajemného , instiktivního ... Na rozdíl od jiných kapel, které si společné chvíle spíš ztěžují a trápí se ... Nevšřím v Boha, ale jsem silně spirituální člověk a tyhle věci vnímám obzvlášť citlivě." Věřte mu, nevěřte. V každém případě umně podávané tablety, plné baladické lásky, frustrací všeho druhu , odcizení a samoty, znějí z jeho apatyky víc než přirozeně. A když jsou navíc podpořeny sugestivními videoklipy... "Přiznávám, že téměř všechny naše klipy v sobě mají kinematografický náboj, jsou výrazně ovlivněny filmem. V počátku jsem měl na klipech téměř výhradní podíl, v posledních letech si už rádi najmeme profesionála. Naše první videa byla víceméně live záležitosti, mísila se v nich syrovost s transponovaným zlem, ale stále častěji jsem nabýval pocitu, že i to zlo by mělo být podáváno a dávkováno jako umělecká karikatura. Naše klipy jsou vlastně minifilmy, upřednostňujeme v nich především příběhovou linii. " K původní glamrockové stylizaci a punkové energii nasáli Placebo léty další chutě a příchutě, kterými přizdobili své nahrávky. Předělem bylo určitě před pěti lety Black Market Music, na němž byl pop a rock promíchán závoji distorzních kytar a samplovou elektronikou. Byl to nový krok na schodech k úspechu a také fakt, že si je už ani náhodou nešlo splésts celou plejádou tehdy nově vybroušených britských kapel. Dráždivý "amerikanismus" v projevu kapely se stal jednoznačným plusem v její akcelerující kariéře. Následné Sleeping With Ghosts se už prodáváalo "samo". A po tunách.
Zbrusu nové album Meds stojí možná někde mezi debutem a Sleeping With Ghosts. Syrová žhavost je tu znovu "mírněna" elektronickým chladem,a instrumentace sahá od barevných ploch přes úderný punkrock až ke gotice. A ještě něco. Kdo znovu (jako v případě Taste in Men) soudil následné album podle pilotního singlu (Because I Want You), nestačí se divit. "Tyhle mystifikace jsou naše specialitka," říká Molko. Věčné umělecké hrátky. S čertem libůstek, které přináší život , i s konkrétním fanouškem, který stále dostává příděl dráždivé stylizace a má co obdivovat. "Jsem hrdý na to, že Placebo je záležitost umělecké performance, všichni v kapele máme blízko k umění. To by mělo být vždycky zrcadlem lidství, prostého člověčenství, jinak je samoúčelné." Právě posledním slovem kritici Molkovu dekadentní mašinu rádi častovali, ale v posledních letech se chytli za nos. Tahle medicína zabírá. Placebo zabírá. Není se však třeba předávkovat, zvláště jste-li spíš na holky, než na ty Brianovy kosmeticky přivodněné vdolky. Buď na něj hystericky ječte, anebo si sem tam poslechněte jeho muziku. Pak se ta kontruja zženštilého chlapečka naráz vyloupně v nečekaných souvislostech.Nový Bowie? Nový hudební mesiáš? Poslední opravdová rock stár? Asi ne, ale někdo hodně blízko jistého svatého grálu, trůnícího v hodovní síni rock´n ´rollu. Ten byl přece vždycky jedním velkým divadlem.
skladatel, zpěvák a kytarista, zvládá i baskytaru. Narodil se 10.12.1972 v belgickém Bruselu. Kariéra jeho amerického otce, mezinárodního bankéře, vedla rodinu kočovným životem po mnoha zemích. Kromě Belgie žili v Holandsku, Libanonu, Libérii, Sýrii, než se na delší dobu usadili v Lucembursku. Tam se potkal se Stefanem Olsdalem, spolužákem z místní americké školy, a založili prajádro Placebo, tehdy pod názvem Ashtray Heart. Jeho rodiče jsou již dávno rozvedeni. Matka žije v rodném Skotsku. Kromě rodné angličtiny mluví plynně francouzsky. Jeho o deset let starší bratr se potatil - pracuje jako bankéř v USA. O panictví přišel ve 14 letech v Luxembourgu s o dva roky starší Francouzkou Carole. O tři roky později prožil i první homosexuální zkušenosti. V současné době nemá stálou partnerku, v minulosti chodil třeba s herečkou Asii Argento nebo Lisou Walker. V 17 letech odjel do Anglie, kde vystudoval dramatické umění na londýnské Goldsmiths College. Je vegetarián. V minulosti prošel metabolizační léčbou, měl obrovské potíže se zažíváním, je extrémně citlivý na laktózu. V roce 2002 hostoval na albu Positions kapely Trash Palace. Kromě skladby The Metric System je zlatým hřebem desky jeho duet s herečkou Asii Argento v legendárním songu Je t´aime (moi non plus), který počátkem 70. let proslavil Serge Gainsbourg s herečkou Jane Birkin. V témže roce hostuje Molko na singlu Carbon Kid manchesterských Alpine Star. Loni se objevil na albu Pictures německého producenta Timo Maase (singl First Day a titulní song). Mezi své hudební inspirace řadí nejraději Davida Bowieho, Sonic Youth, PJ Harvey, Nicka Drakea a The Pixies. Zdroj: Music Report 3/2006
Setkání kapely s velikánem pop music v roce 1996 blo pro "Molko Boys" naprosto fatální a prakticky převedlo Placebo přes most od vystupování v lokálních klubech k celosvětovému úspěchu. Bowie pozval o rok později trio na bombastickou oslavu svých padesátých narozenin, poté mu zprostředkoval vystoupení v newyorské Madison Square Garden a ozdobil svou přítomností skladbu Without YOu I´m Nothing ze stejnojmenného alba.(1998).
Že se Čechům vyplatí snaha o kontakty a koncertování za hranicemi, dokládá i příklad The Ectasy Of St. Theresa. Ta se čas od času objevuje v londýnských klubech a její nahrávky se dostaly až k Molkově uchu. Slovo dalo slovo a Placebo nabídli remix singlu English Summer Rain právě Janu P. Muchowovi. Vyšel v únoru 2004 a jedná se o jeden z nejvýraznějších českých zápisů v diskografii světových rock stars.
Frontman R.E.M. patří mezi fandy Placebo od první desky v roce 1996. Jako jeden z producentů Velvet Goldmine pozve kapelu k natáčení (film měl premiéru na podzim 1998.) Bylo jen otázkou času, kdy se zpěvák pohostinsky objeví na některé z desek. Stalo se právě teď na aktuálním počinu Meds a zpěváka uslyšíte v Broken Promise. Druhým hostem alba je zpěvačka Alison "W" Mosshart z amerických bluespunkových The Kills. A propos, Stipe. Ten bude ke slyšení i na připravovaném tribute CD kultovního francouzského rebela Serge Gainsbourga. Stejně jako Molko, Cat Power nebo exbasista Smashing Pumpkins James Iha.
Bubeník, narodil se 22.3.1971 v anglickém Manchesteru. Před Placebo hrál v mnoha lokálních partičkách (napři. electric Crayons, K-Klass, Mystic Deckchairs), epizodně byl členem i známějších liverpoolských The Boo Radleys. Byl prvním bubeníkem Placebo, ale po velkém váhání upřednostnil svůj tehdejší hlavní projekt Breed. V šestadvaceti se oženil a z čistě ekonomických důvodů začal pracovat jako řidič kamionu. Stále ho to ovšem táhlo k muzica a nakonec se k Placebo vrátil, aby nastálo nahradil Roberta Schutzberga.
Baskytarista , narodil se 31.3.1974 ve švédském Stockholmu. První hudební zukšenosti nabral jako bubeník ve školním orchestru, kromě baskytary obsluhuje i klávesy. Vyrůstal v hlavním městě Lucemburska, kde na škole potkal Briana Molka. Je sportovním nadšencem.